Příběh - korzet
Globální problém lidstva - podkozenka
Výzkumem v terénu a rozhovory s mnoha ženami jsem zjistila, že ačkoliv jsme každá jiná, jediný problém nás spojuje v dokonale jednotnou armádu. Tím problémem je nákup spodního prádla, konkrétně podprsenek.
Než jsem se osmělila tuto ožehavou otázku řešit s kamarádkami, dlouho jsme žila v pevném přesvědčení, že koupit si pěknou a dobře padnoucí podprsenku je těžké pouze pro ženy, jako jsem já, to jest tak trochu... no tak trochu barokního typu. Nejsem z tohoto nezvratného biologického faktu příliš frustrována a existují pánové, kteří to považují za působivé, to vím jistě.
Silně rozvrkočena začínám ovšem být, když vyrazím do obchodu a chci si pořídit nějaký slušivý a pohodlný obal na hruď. Připadá mi, že sexy nadýchané dechberoucí modely visí pouze v oddělení 70a a podobně. V mojí velikosti, která v žádném případě není melounovitá, mi jsou pravidelně předkládány modely připomínající čepičky pro novorozence či cosi à la Heduš Homolková. Ne že bych se odhalovala pravidelně a veřejně, ale dnešní přítulní a sofistikovaní muži dokážou svými rentgenovými zraky a přátelskými poplácáními odhalit mnohé a nestydí se o své poznatky podělit, proto mě nesmí zastihnout nepřipravenou.
Nedávno jsem podnikla několik výpadků za účelem koupě něčeho hezkého nového, nejraději bílého krajkového, ovšem bezvýsledně. I plakala jsem svým kamarádkám, které vypadají buď jak Tereza Maxová nebo Audrey Tautou, že to je nespravedlivé, já nechci stany, chci subtilní kraječky, špagetová ramínka a odvážné střihy, dokud ještě drží, co držet má! Dostalo se mi šokující odpovědi: „Pche, to v našich velikostech nic není!“ Asi žádná nejsme konfekční postavy.
Bílých krajkových nesmyslů jsem si vyzkoušela vagón a při té příležitosti jsem narazila na veškeré modelační druhy. První z nich je tzv. Podpažovka, která rozprostře prsa rovnoměrně po celém hrudníku a co zbude, zbude-li, úhledně nahrne pod paže. Dále tam byla tzv. Kompaska, která prsa tvaruje takovým způsobem, že ve finále obě míří neustále a hrdě na sever. Mezi výrobci je oblíbená i tzv. Francouzská komtesa, která bolestivým zásahem srovná spodní polovinu ňadra se zemí a zbytek pak natlačí těsně pod obě dvě mé brady, kde vytvoří doskočiště pro bungee-jumping. Tzv. Českou selku poznám už zdálky: ramínka, která by s klidným svědomím mohla figurovat ve statice Nového mostu v Bratislavě a bohatě nařasený materiál košíčků, ze kterého by šikovná švadlenka spíchla apartní šatečky ke svatému přijímání. Nevyhnula jsem i tzv. Čtyřkoze, která je řešená tak zajímavě, že horní lem košíčků se odvážně zařízne do prsa a udělá z něho prsy dva, čili výsledný počet jsou čtyři. Vzhledem k faktu, že jsem ostřílená znalkyně modelů, nenechám se ani na vteřinu zlákat tzv. Splácavačkou, která bývá bez ramínek a s prsy udělá následný proces: vertikálně je stlačí, vytvoří přistávací plochu letadlové lodi a vysune ji co nejvíce dopředu.
Ve své soukromé typologii jsem minule nezmínila jeden velmi důležitý model a tím je korzet. Účel světí prostředky, prabáby našich prabáb dobře věděly, co ženě lichotí, aneb jak by řekl můj otec: „staří ludé nebyli blbí.“ Takový dobře konstruovaný a provedený korzet dokáže překonfigurovat hmotu trupu naprosto oslnivým způsobem. Pro macaté ženy to znamená, že špeky jsou sešněrovány, vytlačeny do horních partií a jsou z nich vymodelovány zcela nové bonusové objekty, pro vychrtlé pak korzet nabízí celou škálu vycpávek, zvedačů a vyhlazovačů žeber.
Krutou pravdou zůstává, že při aktu a odložení hrozí nebezpečí odhalení veškerých anatomických skutečností, navíc je tělo celé pomačkané. Proto radím - v žádném případě neodkládat!
V dobách, kdy jsem se snažila pozvednout... pozvednout kvalitu svého partnerského života, jsem si zakoupila korzet, který se stal mým prokletím. Když si vzpomenu, že za ty nerozvážně uvalené peníze bych si teď mohla koupit žaluzie nebo skříňku do koupelny, nejradši bych si utrhla hlavu a narvala si ji do krku. Onen odvážně řešený černý krajkový model je totiž, mimo jiné ozdobné příslušenství, opatřen i tzv. cancoury, tedy podvazky našitými přímo na spodní lem korzetu. Umístění té věci na tělo v kombinaci s punčochami je takový tělocvik, že jeden pak už na nějaké pozvedávání, touhy a vášně nemá chuť ani sílu.
Zaprvé má korzet pochopitelně háčky na zádech a je jich tam asi sto padesát osm. Než to dopnu až dolů, můžu začít znovu, protože ty horní mrchy se v mezičase rozepnou. Pak je třeba to otočit o 180°, protože není žádoucí, abych měla vepředu Johanku z Arku a na zádech dva volně plandající krajkové nesmysly. To vše je ovšem záležitostí několika minut, pravé peklo začíná při kurtnování punčoch. Na to je třeba posílit se douškem vajnu. Připnu přední, udělám hadí ženu, pokusím se připnout zadní, což se mi podaří, načež mi přední vystřelí oko a to se opakuje do úplného zblbnutí. Dopadá to tak, že se motám ovíněná a nakrklá po bytě po naprosto nedůstojnou dobu a pak přicházím do divadla pozdě a v bílé bavlně. Beztak se v tom bazmeku nedá sedět.
Zadní cancoury samozřejmě vystřelí ihned po prvním dosedu, fyzika je holt exaktní věda, a vertikální kostice vytvarují kolem pasu četné velkorysé terénní vlny. V korzetu se dá buď stát nebo ležet, ale sedět pouze v komických výstupech. A to nemluvím o chvílích, kdy je třeba sundat gaťky - ty jsou totiž pod korzetem a přes ty debilní cancoury nejdou dolů. Odpovědi jsou dvě: buď naostro nebo nesundávat. Třetí možnost je, že se do toho kšíruju blbě, ale tuto variantu si nepřipouštím. Jistě pochopíte, že skrze výše uvedené nástrahy jsem tu nádheru měla na sobě asi pětkrát a příště se do toho oděju pouze v případě, že budu mít komornou.
internet